Mezi dubnové vyjížďky CKP patří již několikátým rokem bohdanečský Cyklopaťák. Letos se konal 2.4. a díky Ivině iniciativě, která obvolávala členy věříc, že někdo pojede, se nás nakonec sešlo v celku dost.

Z Moravan vyrážíme v 8:00 ve třech (Jidřiška, Zdenda, Verča) a v Dašicích nabíráme Míru. V Sezemicích na nás čekají holky z Holic (Iva a Olinka) a po krátké době nás dohání i Láďa s Marcelou. Do Bohdanče nás tedy přijíždí celkem 8. Tam, ale zjišťujeme, že nejsme prvními členy CKP, kteří sem dorazili. Další tři účastníci pod vedením Ottíka už byli na místě a měli řízek v sobě. My jsme samozřejmě nezaháleli a řízek tam s chutí taky hodili. 

Láďa s Marcelou se odpojují, a tak nás pokračuje 6, ženy v převaze. Trasa pokračuje ve stejném sledu jako minulý rok. Avšak pro ty, kteří trasu loni neabsolvovali, jsme si ji rádi zopakovali všichni. A tak za nádherného slunečného počasí a s větrem v zádech jsme pokračovali na Živanice, Břehy a Semín (zde jsme udělali zastávku u akvaduktu a rodného domu Jana Gočára) a v Kladrubech jsme se pokochali nádhernými bílými koňmi (možná budeme i na ČT1, kdo ví co tam ten maník s tou kamerou točil).

V Řečanech přejíždíme přes Labe a obracíme směr. Vítr ale bohužel směr nezměnil, tak jsme měli zpáteční cestu trochu ztíženou. Přes Škudly, Brloh a Lipoltice se dostáváme do Choltic, kde už hledáme místo pro občerstvení. Když jsme vstoupili do zámecké restaurace, setkali jsme se zcela nečekaně opět s Láďou a Marcelou. Dáváme oběd, pivo, kafíčko, koláček, jdeme se podívat na zámecké strašidlo (historku jsme si nevyslechli, jelikož je prý tak strašidelná, že je po jeho vyprávění každá mokrá). 

Poté, co jsme se vyfotili u památníku pokračujeme dále přes Jeníkovice, Jezbořice a Čepí do Medlešic. Jelikož pitný režim se má dodržovat, bylo třeba zde udělat pauzu v pivovaru.

Nicméně já s Jindřiškou již spěcháme domů (abych stihla přijet včas do práce na noční) a v cíli tachometr hlásí 100 km.

Ostatní zvládli ještě jednu zastávku v Dašicích, kam se přesunuli přes Tuněchody, Úhřetice a Úhřetickou Lhotu. Zde se následně rozloučili s Mirkem a každý pokračoval svou cestou. Holičtí pak mají najeto 108 km. 

Osobně hodnotím akci jako velmi vydařenou, jak taky jinak, když "je na tom světě tak krásně".