Představovat Samanthu českým hráčům je asi poněkud zbytečné. Tahle švýcarská hvězda bývá často vidět na českých turnajích a netají se svými sympatiemi k českému stolu Rosengart. Vyjmenovávat všechny její úspěchy by asi vydalo na samostatný článek. Samantha Di Paolo se narodila 8.října 1976 a žije v malém městečku Bellinzona…. Haló…

Čau Samantho... Máš se? Doufám, že tě neruším od tréninku…

Né… už jsem po tréninku (smích)…Mám se fajn. Vládne tu trochu předvánoční blázinec, ale to je asi všude stejné. Těší mě tvůj zájem o rozhovor… já jsem ready.

Paráda. Tak nám prozraď, jak a kdy jsi se dostala k fotbálku?

Hrát jsem začala asi před patnácti lety. V hospodě mojí mámy. Tam jsem taky odehrála svůj první turnaj.

Který ze svých úspěchů si ceníš nejvíce?

Nejvíce samozřejmě vítězství na Mistrovství světa ITSF v roce 2005. Ale také třeba i to, že jsem byla po tři roky na prvním místě v ženském žebříčku dvojic i jedniček. A také si dodnes velmi cením svého prvního důležitého vítězství na Mistrovství Evropy pořádané FESC, kde jsem zvítězila v ženských doublech i singlech.

 Hráváš jen turnaje nebo trénuješ i doma? A na jakém stole?

Dodnes doma trénuji hodně, a samozřejmě hrávám hodně turnajů. Před těmi většími pochopitelně trénuji více. Doma mám Rosengart.

 A jaký je tvůj vůbec nejoblíbenější stůl?

Právě Rosengart, to je můj nejoblíbenější stůl. Naopak vůbec nemám ráda Garlando.

Ty jsi dříve hrávala za Itálii, ale pak jsi se přestěhovala do Švýcarska a hraješ tedy za švýcarský tým. Co tě k tomu vedlo? Jak bys tyhle dvě země porovnala?

To je velká otázka… Všichni se mě na to ptají (smích). Málokdo ale ví, že jsem se ve Švýcarsku narodila a žiji tam od narození. Oba moji rodiče mají italskou národnost a díky tomu mám také italský pas. Než tu bylo ITSF, tak jsem hrávala všechny evropské turnaje normálně za Švýcarsko. Pak ale přišlo ITSF a Švýcarsko nebylo jeho řádným členem… Tak jsem požádala Itálii, zda bych za ně nemohla hrávat ITSF turnaje. Nicméně před rokem se Švýcarsko stalo oficiálním členem ITSF, tudíž už nic nebránilo tomu, abych hrála za svoji zemi. Žiji zde, mám tu své přátele, svůj klub, kde jsem s fotbálkem začínala, takže je pro mě přirozené hrát tady. Samozřejmě Itálii mám moc ráda a ve fotbálku mi hodně pomohli. Ale dnes už pro mě opravdu nemá význam hrát za Itálii.

V Česku tě můžeme vídat na větších turnajích poměrně často. Jak se ti naše turnaje líbí a co bys uvítala do budoucna?

V Česku hrávám moc ráda, lidé jsou velmi přátelští a uznalí. Organizace turnajů je bezvadná, žádné časové skluzy nebo tak něco. Hrává se vždy na pěkných místech. Příští rok bych akorát byla ráda, kdyby se už hrálo na novém Rosengartu. Je opravdu perfektní.

Proč myslíš, že se ti na Rosengartu hraje tak dobře? Někteří zahraniční hráči jej naopak kritizují..

Ráda na něm hraji, protože přesně sedí k mému stylu hry. Nemusím mu svoji hru nějak přizpůsobovat nebo nějak měnit, prostě na něm hraji velmi přirozeně. Například, když hraji na Garlandu, tak se mi tam špatně hraje pinshot a musím hrát jenom snake, a taky pětka se tam hraje tak nějak divně. Nový Rosengart je pro mou hru dokonalý, je velmi stabilní, což považuji za jednu z nejdůležitějších věcí u stolu vůbec

Když už jsi to zmínila… většinou hráváš dlouhý pinshot, ale občas tě vídám hrát i snake. Co považuješ za svoji hlavní střelu?

No jednoznačně pinshot. To je moje střela. Hraji ho bezmála už dvacet let. Když jsem začínala, tak žadnej snake neexistoval. Snake jsem začala hrát akorát na Garlandu před pár lety. Na tom stole se mi pinshot hraje opravdu velmi špatně, hlavně kvůli tvrdým míčkům. Snake hraji opravdu jen z nouze, když mám problém zahrát pinshot, a to se stává buď kvůli špatnému stolu nebo příliš klouzavým míčkům. Pro mě osobně je snake příliš jednoduchá, primitivní střela. Často je tahle střela víc o štěstí než o umění. Technicky náročná hra pro mě znamená pinshot nebo stahovačka. Dle mého názoru snake je… střela pro děcka….(doslova teenager shot, pozn. překl.)

Ženské finále na Czech openu jste s Magdou Silnou prohrály. Zápas byl celkem dost nervózní a pěkně jsi se s Petrou Koncz pohádala. Co se stalo?

K tomu ti řeknu jediné. Ona hrála prostě nefér. Nejdůležitější věc v životě je pro mě čest a respekt… Ten zápas s ní byl opravdu strašný, a celé to bylo hrozně divné. Nerada hraji proti lidem, kteří mě chtějí porazit jen aby mohli říct: porazila jsem Samanthu. Tohle pro mě nemá žádný smysl a vůbec mě to nezajímá. Chci hrát proti lidem, kteří chtějí prokázat, kdo je v téhle hře lepší, kdo hraje lépe. Víš, každý může vyhrát nad někým jeden zápas, ale důležité je umět vyhrávat opakovaně a stále. Příkladem téhle nesmyslné soutěživosti je fakt, že vítězství na Czech Openu je nejspíš jediným vítězstvím, kterého Petra Konzc v roce 2008 dosáhla. 

 Jak se ti vlastně hraje s Magdou Silnou, se kterou často hráváš?

Začaly jsme spolu hrát na Czech openu před dvěma lety a už tehdy byla velmi dobrá. Možná by si měla více věřit. Jsme hodně dobré kamarádky a to je hlavní důvod, proč spolu hrajeme.

A co mixy, hrála jsi tuším s Janem Zavoralem…A  který z českých hráčů je podle tebe nejlepší?

Jo, hráli jsme spolu vůbec poprvé. Je to velmi dobrý hráč s krásnou stahovačkou. Možná by potřeboval více zkušeností, protože někdy hraje příliš zbrkle a instinktivně. Občas by potřeboval na některé zápasy získat jiný náhled..Ale jak říkám, je to skvělý hráč. A za nejlepšího českého hráče považuji Ladislava Křepelu.

 A kterou ze světových hráček považuješ za svoji největší soupeřku?

Za nejlepší světovou hráčku, ke které mám mnoho respektu a úcty, je Kanaďanka Moya Tielens. Pro mě je to jediná žena na světě, která má opravdu úžasnou a perfektní hru na záloze a ultrarychlou a velmi technickou stahovačku. Nehraje pouze na vítězství, ale snaží se hrát opravdu velmi technicky náročnou a krásnou hru. To je pro mě jeden z mnoha důvodů, proč ji obdivuji. Myslím, že ona je nejlepší na světě a vyhrát nad ní je vždy opravdu velmi těžké. Moyu opravdu moc a moc respektuji. (pozn.: Moya Tielens se vítězstvím v mixech v roce 2004 na Hall of Fame v Las Vegas stala první ženskou hráčkou, která vyhrála major turnaj v pozici útočnice – celý turnaj odehrála vepředu a ve finále porazila hvězdnou dvojici Collignon/Cindy Head)

 No když mluvíš o stahovačce… Ty jsi velmi kreativní hráčka, která hraje na pětce i na trojce téměř vše možné i nemožné.. Ale nepamatuji, že bych tě někdy viděl hrát pullshot… Jakto?

To je dobrá otázka. Stahovačku neumím, protože mám slabé zápěstí. Raději tuhle střelu moc nezkouším. Umít sice stažku zahrát, ale je příliš pomalá. Mám strach, že když udělám nějaký špatný pohyb, tak si zápěstí zlomím….

 Co máš radši, jedničky nebo dvojice? A Co třeba 2ball?

Kdyby ses mě zeptal před pár lety, tak ti určitě odpovím, že dvojice. Ale nyní hraji raději singly, protože je velmi těžké sehnat někoho, s kým se budu při hře cítit opravdu dobře – mluvím o ženách. Hodně holek se bojí se mnou hrát, protože cítí velký tlak, nechtějí udělat chybu a právě proto dělají více chyb než by normálně udělaly. V ženách je opravdu velmi těžké najít partnerku, která by byla na stejné úrovni a dokázala si tuto úroveň uchovat po celý turnaj. Ženy jsou při hře často zbytečně zbrklé. Potřebuji k sobě někoho, kdo umí u hry přemýšlet, nebojí se hrát a bojovat… Ale bojovat hlavou, ne jen bez rozmyslu vyhazovat balónek. Je prostě těžké sehnat dobrou holku, která umí dobře timeovat, hrát chytře a tak. Někdy se ve dvojicích stane, že jeden tvoří hru a druhej ji rozbíjí. V singlech mám úplnou kontrolu nad svojí hrou. Když prohraji, tak jediná, na koho to můžu svést, jsem já sama. Pokud se týče 2ballu, tak mám tuhle hru ráda jako zpestření. Je to zábava. Na turnajích ji moc nehrávám, ale často si dáme 2ball jen tak s přáteli.

S kým hraješ nejraději? Jak v mixech, ženách tak open…

Uf, složitá otázka. Záleží na jakém stole… V ženách se mi dobře hraje s Franziskou Aeschi, Ingrid Hauben, Magdou Silnou… Zároveň mám s těmito hráčkami dobré výsledky. Ale nejlepší hráčka je pro mě Sonia Breuer z Německa. Hrály jsme spolu před dvěma lety ve Francii na Mistrovství světa na Bonzini, vyhrály jsme ženské dvojice a byl to jeden z mých nejlepších turnajů, který jsme kdy hrála v ženách. Hodně jsme si sedly. Bohužel přestala hrát kvůli zdravotním problémům, ale doufám, že brzy se vrátí zpět.

V mixech ráda hraji s Mirko Ramserem. Začali jsme spolu hrát tenhle rok a měli jsme dobré výsledky, hned napoprvé jsme spolu vyhráli WCS na Robertu.

Na open dvojice nikoho zvlášť oblíbeného nemám, ale samozřejmě si vždy ráda zahraji se  silným a kvalitním hráčem. Já umím být silná jen tehdy, pokud mi můj partner důvěřuje a hraje podobný styl hry jako já.

Čí hra ti přijde nejatraktivnější? Na koho se ráda díváš, když hraje?

Samozřejmě Frederic Collignon. Má nejlepší pinshot na světě. Ale mám ráda i Jamala, hraje hodně zajímavě na pětce. Občas je trochu blázen, ale rozhodně je to jeden z nejlepších hráčů.

Rád bych se tě zeptal na pár světových hráčů… Můžeš mi říct tvůj názor na jejich hru, případně i nějaký osobní komentář?

 Arthuro Carletta: Úžasný hráč. Velmi čistý a technický pinshot. Silný bojovník a velmi chytrý hráč. Jako člověk je moc fajn. Známe se hrozně dlouho. Byl to jeden z prvních hráčů světové špičky, kterého jsem viděla hrát. Bylo skvělé s ním hrát za národní tým, je to vážně výborný člověk.

Jamal Allalou: Má neskutečně silnou pětku, a perfektní pinshot. Umí zahrát perfektně téměř vše, ale občas trochu blázní. Někdy když prohrává, tak se nechová úlně fér. Pro mě osobně je to jediný hráč, který může herně ohrozit Frederica. Bohužel nemá takovou psychickou odolnost jako Frederico a proto také není tak nebezpečný jako on.

Cindy Head: Zažila jsem ji pouze jednou v Itálii a to mi stačilo. Nemám ji ráda. Je to velmi arogantní osoba, která opovrhuje ostatními. Nelíbí se mi ani styl hry, jakým hraje. Neříkám to proto, že jsem s ní prohrála, ale protože nemám ráda namyšlené lidi. Vážně není nic pozitivního, co bych o ní mohla říct.

 Petra Konzc: Chytrá a přemýšlivá hráčka. Má velmi dobrou stahovačku. Ale často hraje nefér.

Frederico Collignon: Jednoduše úžasný hráč. Nejlepší, samozřejmě. Umí zahrát úplně všechno, na co si vzpomene. A je to navíc velmi slušnej a ochotnej kluk.

Billy Pappas: Výborný snejkař. Má tvrdou a rychlou střelu, ale… Škoda že umí takhle dobře zahrát jen snake.

Jaká jsou tvoje očekávání před Nantes? A jak vidíš šance Švýcarského národního družstva

Toť otázka. Většinou když mám velké očekávání, tak nevyhraji nic. Mohu samozřejmě říct, že se budu snažit hrát svoji nejlepší hru a pokusím se vyhrát vše, co půjde (smích). Pokud se týče nároďáku, máš na mysli ženský tým? Máme velmi dobré hráčky, naše šance je veliká.. Velmi silné budou Němky, ty mají opravdu skvělý tým. V mužích máme taky dost šancí… Uvidíme, zda Rakušáci dokáží obhájit titul. Bude záležet na spoustě maličkostí. Týmová hra je velmi složitá, všichni hráči musí být nalazeni na stejnou vlnu, mít stejné myšlení.. Stačí, aby jeden udělal chybu, a celý zápas je v háji.

Hráváš ještě někdy menší turnaje nebo jezdíš jen na velké?

Malých turnajů hrávám celkem dost. Nemůžu si dovolit kvůli penězům jezdit furt po celé Evropě, takže hrávám dost turnajů u nás.

 A co hraní po hospodách? Dovedu si představit, že jsi už musela hodněkrát típnout ego namyšleným frajerům.. takovým těm místním hvězdám, co považují za potupu vůbec hrát s holkou…

V hospodách už moc nehrávám. Ale historek o hloupých a namyšlených frajerech mám milión. Vlastně to je pokaždé jedna a ta samá písnička. Ale jednu scénku si pamatuji obzvláště. Bylo to před mnoha lety jednou v noci v jedné knajpě. Byla jsem tam se svými přáteli a v té hospodě byl takovej starej stůl. U něj byl takovej trochu napitej borec, který si myslel, že je nejlepší na světě. Klasická místní hvězda. Přišli jsme ke stolu a vyzvali je o hru, hrál ještě s nějakým týpkem. A borec se mi začal smát do ksichtu… Tak jsem se začala smát taky. Začala jsem hrát vepředu a chytala mi kámoška, takže dvě holky proti klukům, chacha. Frajer začal hrát schválně pomalu a jednoduše a dělal si prdel z toho, že hraje proti ženským….hahahaha… Míč se mi dostal na trojku… postavila jsem ho na hranu a…. booooooooooooooommm. Ten výraz v jeho tváři do smrti nezapomenu.

Máš nějaký zápas, který se ti vryl do paměti?

Na Německém openu, někdy v polovině devadesátých let, už nevím přesně…Hrála jsem proti  Asimenii Kiroglu finále ženských dvojic…Poslední míč se hrál patnáct minut, bylo to neuvěřitelné. Nikdo nemohl dát gól. Ke konci jsme se všechny už strašně smály, nemohly jsme skoro hrát, bylo to prostě neskutečné. Nakonec jsme vyhrály, ale na tohle nikdy nezapomenu.

Pak mám ještě jednu věc, na kterou hrozně ráda vzpomínám… Připomíná mi to časy, kdy šlo v tomhle sportu o čest a respekt, který někdy u dnešních mladých hráčů postrádám. Bylo to mé první finále, na německém Openu v roce 1992. Tehdy vítězové získávali takové nádherné sako jako symbol vítězů. Byla jsem mladá, takže jsem po tomto saku hrozně toužila (smích). Ve finále jsme ale bohužel prohrály s Asimenii Kiroglu and Yvonne Secrest. Yvonne byla mimochodem před deseti lety nejlepší obránkyně v celém Německu. Během vyhlašovacího ceremoniálu nám na znamení respektu k naší hře Asimenia a Yvonne to vytoužené sako darovaly.

Fajn, teď tedy něco o tobě mimo fotbálek. Čím se živíš?

Pracuji v kanceláři firmy mého bratra.

A tvé zájmy mimo foosball?

Hodně se zajímám o věci spojené s elektronikou…mobily, počítače a tak…Jinak se hodně věnuji fitness. Když nehraji fotbálek, tak trávím čas ve fitku (smích).

A nějaký jiný sport?

Vždyť říkám, že dělám fitness (smích). Ale ráda koukám taky na tenis.

Co nějaký oblíbený film, kniha?

To je velká otázka. Mám strašně moc oblíbených filmů, to by byl celý seznam. Ráda koukám na detektivky a taky na filmy podle skutečných událostí. Knih moc nečtu, protože nemám tolik času. Mou vášní jsou spíše věci okolo počítačů a elektroniky. A jinak, nejdůležitější věcí v mém životě je hudba. Mým milovaným autorem je Schiller. Ale ráda poslouchám téměř vše, záleží na náladě.

Na jaké pití se necháš nejraději pozvat?

Na Coca-colu, ale musí být Zero (smích). Nebo pak zelenej čaj…

Nějaký vzkaz pro české hráče a zejména hráčky?

Moc díky všem za respekt a úctu, se kterou se setkávám na vašich turnajích. Úroveň českých hráčů a hráček roste neuvěřitelnou rychlostí. Takže držte se směru, kterým kráčíte. A holkám bych ráda vzkázala: více si věřte, a mějte rádi tenhle krásný sport. Nemyslete jen na výhru, ale snažte se hrát také pěknou hru. A nezapomeňte: fair play především! Díky moc a mějte se.