Na poslední únorovou sobotu jsme do plánu akcí vložili autobusový zájezd na moravsko-slovenské pomezí do kopaničářské oblasti v okolí Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech. Akci vedl Jura Michenka, celkem se jí zúčastnilo 51 turistů a dva psi - Pavlin Ron a Blančin Mikeš, resp. Mikuláš.

                Na trasu jsme vyrazili od rozcestí Bzová-bus. V nadmořské výšce 572 metrů byl k vidění občasný sněhový poprašek a sem tam ledová plotna, ale již byl cítit nastávající příchod jara. Vydali jsme se tedy po červené TZ, zprvu krátce po silnici, poté lesní pěšinou vcelku pohodovým stoupáním až na křižovatku pod vrcholem Lokova (739 m), který jsme obešli od západu, a přešli na rozcestí na první kopanici Skaličí. Po krátké svačince jsme vystoupali na horizont a mohli obdivovat krásné výhledy k protějšímu hřebenu Velkého Lopeníka s Mikulčiným vrchem, na jehož severovýchodním úpatí byly jasně rozpoznatelné sjezdovky Lopata a Myšačka se zbytky sněhu, hezké pohledy se též skýtaly k Machnáči, na jehož jihozápadním úpatí jsme loni během 14. ročníku Přátelství bez hranic navštívili Starou školu na Kykule, k protější Chabové či vzdálenějšímu Inovci, kdo si vyběhl na holý travnatý vrcholek Žítkovského vrchu (669 m) nedaleko chodníku, mohl se pokochat ještě dokonaleji.        

                Ze Skaličího jsme takto po modré TZ seběhli přes kopanici Pod Lokovem k obecnímu úřadu a místnímu hostinci v Žítkové, místní části, resp. kopanici Hodůlky. Tady jsme se napojili na naučnou stezku Moravské kopanice a přešli po ní mírně zvlněnou cestou okolo zvoničky a přes přírodní rezervaci Pod Žítkovským vrchem na kopanici Paseky s opět pěknými pohledy na již slovenskou Chabovou (751 m). Z Pasek jsme seběhli na kopanici Hutiska a dopřáli si zde oběd v Penzionu Žítková. Chutné denní menu za 95 Kč přišlo vhod, a tak pro nás vydatně posílených nebylo problémem od žítkovské přehrady vyběhnout po silnici kolem zemědělského družstva až na vrchol Boků (533 m) s dřevěnou zvoničkou.

                Právě tady, v sousedním domku č. 150, žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová (1905 - 2001), zvaná téže Chupatá. Patřila mezi zdejší ženy, o kterých se pravilo, že byly obdařeny výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Irma Gabrhelová prožila v chalupě u zvoničky skoro půl století svého života, z toho 22 let sama jako vdova. Pocházela ze 13 dětí, vdávala se, když jí bylo 25, se svým mužem měla 7 dětí. Prohlídku domku s výkladem nám za usmlouvaných 50 Kč/osobu (původně vyžadoval od každého po kilu) zprostředkoval Petr Mizera. Mladá spisovatelka Kateřina Tučková právě sem do žítkovských kopanic situovala děj románu Žítkovské bohyně, jejímiž hlavními postavami jsou Dora Idesová, pracující jako etnografka a rozplétající minulost žítkovských bohyní, potom jedna z bohyň, Terezie Surmenová, teta Dory a Jakuba Idesových, která se po smrti jejich matky ujímá jejich výchovy, ovšem komunistický režim pro ni nemá příliš pochopení, a tak je umístěna na nucenou léčbu v psychiatrické léčebně v Kroměříži, a nakonec Jakub Ides, bratr Dory, žijící s mentálním postižením.

                Po cca 1,5 hodiny dlouhé prohlídce pěkné chaloupky, vybavené pro život prakticky tím nepotřebnějším, jsme na závěr seběhli po silničce a žluté TZ do místní části Starého Hrozenkova Rovné k čerpací stanici, kde na nás vyčkal autobus. Celkem jsme v nádherné přírodě po cestách mezi vršky ušlapali 17 kilometrů a dozvěděli se několik zajímavých postřehů z historie nelehkého života zdejších lidí.