10. ročník Jarního výstupu na Žalostinou a trochu historického ohlédnutí za turistikou v kraji pod Velkou Javořinou

            V sobotu 8. dubna 2017 uspořádal Klub českých turistů, odbor Hodonín jubilejní 10. ročník Jarního výstupu na Žalostinou. Ohlédněme se nejdříve trochu do minulosti po stopách této akce a vůbec turistiky v Bílých Karpatech.

            Vrchol Žalostiné není mezi turisty tím nejznámějším, a to ani mezi těmi z oblasti moravsko-slovenského pomezí Bílých Karpat. Jedná se o nejvyšší vrchol geomorfologického podcelku Žalostinská vrchovina, který je řekou Veličkou na východě oddělen od dalšího podcelku Bílých Karpat, Javořinské vrchoviny, jejíž nejvyšší vrchol, Velká Javořina je mezi turisty známá nejen díky Holubyho chatě, jedné z mála v Bílých Karpatech, kde si může turista na svých toulkách po pohoří odpočinout a dát si něco dobrého k jídlu a pití, ale i díky své výšce 970 m. n. m., kterou se blíží k tisícovce, v našich oblastech už uznávané velké hoře.          

            Oblast Bílých Karpat byla turisty ze Slovácka oblíbena od počátku turistických aktivit. Spolu s masívem Chřibů, jehož nejvyšší vrchol Brdo (587 m. n. m.) je výškově o 400 metrů nižší než Velká Javořina, tvoří dva horské celky, kam se může zdejší turista vypravit, mezi nimi se rozprostírá nížina Dolnomoravského úvalu. A tak poutník v Bílých Karpatech může obdivovat zejména dokonalou proměnlivost zdejší přírody ve všech ročních obdobích, hluboké hvozdy se spoustou zvěře, převážně té vysoké, pestrou paletu vzácných druhů rostlin, malebné kopanice na úbočích hor po obou stranách státní hranice, a co je pro Bílé Karpaty typické a mají to i ve svém názvu, krásné bělavé buky pokrývající prakticky celé pohoří.

            Můžeme se tedy i v kronikách mapujících turistickou činnost našich předků dočíst o tom, jak se vypravují na Lučinu, do Měsíčního údolí, na Veselku, Pusté, Kobylu Lopeník, Mikulčin vrch či Velkou Javořinu. Právě sem, na nejvyšší vrchol Bílých Karpat, založil tradici zimních novoročních výstupů na první lednovou sobotu před 42 lety Zdeněk Bušek, zhruba po 30 letech se k němu v rámci červencových výstupů přidala Míla Kostelníčková. Na Kobylu pak vodívala turisty ještě v nedávné době Olga Pašková, nyní v její tradici pokračuje Adéla Příkaská, do obory Pusté nás, také již před pár lety, zavedli Karel Šmíd s Jožkou Motyčkou. A zde bych si v rámci mého komentáře dovolil první zastavení. Již když výlet do obory Pusté Karel s Jožkou pořádali, byla tato pro turisty nepřístupná, kromě zeleně značeného spojovacího chodníku mezi Radějovem a Kněžskými horami okolo přírodní rezervace Kútky. V roce 1989 zde vznikla rozsáhlá obora za účelem intenzivního chovu daňků a za následek to mělo postupné rušení rozsáhlé sítě turisticky značených chodníků. Mnozí, zejména pak ti, kteří mají chatu na Mlýnkách, Radějově či Lučině, si jistě vzpomenou na nádherné vycházky celým Měsíčním údolím, podél potoka Mandát, na Machnáč, Veselku či k hájovně Pusté. Situace pak vrcholí, když se majitelem obory stává v roce 2010 velkopodnikatel Leoš Novotný, bývalý vlastník potravinářského kombinátu Hamé a.s., který si navíc hájovnu Pusté nechá přestavět na provokující rezidenci, kam si k lovu zvěře zve prominentní hosty. Kdo se navíc načerno do obory vydá mimo značený chodník, naskytnou se mu místy pohledy se střelnicemi jako na nějakém vojenském cvičišti, které pak jen utvrzují v přesvědčení o masivním vybíjení zvěře, o kterém zde kolují dohady. Turisté se tak musí spokojit s již zmiňovanou osmikilometrovou spojkou z Radějova na Kněžské hory, s navíc omezeným vstupem v určitá období, cyklista již do obory nesmí zavítat vůbec. Aby si majitel turisty alespoň trochu usmířil, zbuduje pro ně menší zastřešenou budku s posezením a kamny nad přírodní rezervací Kútky. Pro turisty je tak znemožněno navštívit rozsáhlou oblast od Mlýnků až k Lučině, a tak hledají další cíle, kam by se v této malebné krajině vydali. A právě jedním takovým byla i Žalostiná. Holý a nejvyšší vrchol krajiny mezi Radějovem, Lučinou a Vrbovcemi, viditelný například od protějšího Výzkumu, nebýval dříve ku podivu turistickým lákadlem, nevedla tudy ani turistická značka, byť třeba spojka mezi červeně značenou hlavní hřebenovkou od Hodonína a Skalice a modrou značkou z Lučiny na vrbovecké nádraží. I značení těchto chodníků bylo ještě za společné republiky rozděleno mezi české a slovenské značkaře. Celý úsek červené značky, vedené kromě odbočky do řeky Moravy přes Skalicu, Čupy a Koválovské lúky k Tlsté hoře, prakticky stále po státní hranici, připadl na starost Slovákům a také údaje na rozcestnících byly v hodinách, modrá značka z Lučiny přes Kněžské hory (tehdy ještě klasicky nynější oborou, mimo Bukovinu), Hate a Vrbovce na vrbovecké nádraží českým značkařům, přestože trasa od Kněžských hor k Sabotům vedla výhradně po slovenském území, a také údaje na rozcestnících byly uváděny v kilometrech.

            A tak se postupem zájmu stává i trochu tajemný vrchol usazený za státní hranicí na slovenské straně, z moravské strany viditelný jen z několika míst, kdežto z pásma kopanic a roztroušených holých vršků na slovenské straně (Ostrý vrch, Pecková či Uchánok) se na Žalostinou skýtají nádherné pohledy a hora tvoří jednu z dominant okolí Vrbovců. Na vrchol Žalostiné se vydáváme už v rámci některých zimních výstupů na Kobylu, první ročník oficiálního výstupu začíná v roce 2008 na jaře pořádat po svém osmiletém působení v KČT Hodonín Jura Michenka, ve stejném roce, jako začíná s pořádáním zářijových týdenních zájezdů do zahraničních hor. Zpočátku se na Žalostinou vydáváme ze záhoráckého Lopašova, po zelené TZ úbočím Chrápače do údolí potoka Raková, následně kolem bývalého rekreačního střediska holíčských Lanárských závodů až ke státní hranici pod vrchol Zrubence, poté na kopanici Uhliská, kde se nám prvně ukazuje majestátná Žalostiná, pokračujeme seběhem ke Chvojnici, kterou překračujeme po vykotlaném kmeni staré vrby (v rámci jednoho ročníku zde po přechodu všech účastníků vyběhne na poslední v řadě, Jiřku Novákovou, z kupky sena statný kanec), no a vyběhneme přes Mišíkovce a Hate na vrchol Žalostiné s amatérskou radiostanicí. Dále je trasa vedena po státní hranici přes Tri kopce a Bílou studnu na Kobylu, poté následuje klesání po cestě Marušky Kudeříkové na Výzkum a do Kněždubského háje a na závěr sestup na Lučinu, kde bývá výstup zakončen, a vyčkáváme do odjezdu linkového autobusu v nějaké z místních hospod. V dalších letech bývá trasa částečně obměňována, vyráží se tak například z Radějova nebo Zlatnické doliny, kratší varianta pak z Častkovského Havrana nebo přímo od kopanice Hate 100 výškových metrů pod samotným vrcholem poté, co si nejdříve turisté prohlédli Sobotiště či Vrbovce, končívá se v hospodách v Kuželolvě nebo Hrubé Vrbce, kam pro turisty zajíždí zvláštní autobus.

            Za zmínku stojí rok 2010, kdy je na vrcholu Žalostiné (obvykle je udávána výška 621,4 m. n. m., ale některé mapy včetně geomorfologického členění ČR uvádějí i výšku 625 m. n. m.) postavena dřevěná rozhledna, pro veřejnost otevřena v červenci. Rozhledna byla postavena jako nízkorozpočtová stavba z prostředků obce Chvojnica, má výšku 6,7 metrů a z její vyhlídkové plošiny ve výši 4,5 metrů se příchozímu turistovi skýtají prakticky stejné pohledy jako ze země. Když už jsme u výhledů, lze odtud spatřit bráno od východu Velkou Javořinu, Ostrý vrch, Peckovou, Uchánok, hrad Branč, Záruby, Čupy, Zrubenec, Kněžské hory a Bukovinu, pěkné pohledy se také nabízejí do Dolnomoravského úvalu a na Chřiby. U stavby rozhledny se tedy nedá hovořit o nějakých záměrně ulitých prostředcích, jak se naopak praví o příhraničním projektu „Pozri sa cez hranice z výšky“, realizovaném v letech 2009 - 2010, kde ve spolupráci obcí Myjava, Brestovec a Javorník nad Veličkou byly postupně zbudovány rozhledny Hrajky, Drahy a Polana. Pokud jde o rozhlednu Hrajky před Turou Lúkou, jde o zcela nesmyslnou stavbu, navíc k ní směřuje odbočka z nebezpečné zatáčky na frekventované silnici Senica - Myjava. Vidět z rozhledny není téměř nic, snad jedinou atrakcí se může jevit, že už při výstupu cca čtyř lidí se houpete jako na širém moři. Rozhledna Drahy při výjezdu z Javorníka na tom není z hlediska situování stavby o moc lépe, pohledy se skýtají prakticky jen do údolí Veličky. To rozhledna Polana už splňuje předpoklady pro své umístění, stojí v nadmořské výšce 585 metrů nad brestoveckými kopanicemi a poskytuje návštěvníkovi hezké pohledy k Myjavě a dále k Bradlu. Jen přes hranice do České republiky kvůli o krapet vyššímu zalesněnému hraničnímu hřebenu s Kobylím vrškem neuvidíte ...

            No a nyní se konečně vydejme po stopách jubilejního 10. ročníku této akce. Za místo startu trasy o délce 25 km bylo zvoleno Sobotiště, obec, ve které působilo několik slovenských buditelů a významných osobností. V roce 1844 zde Samuel Jurkovič, slovenský učitel, vlastenec a kulturní činitel, rodák ze sousední Brezové pod Bradlom, založil první družstvo ve Střední Evropě, „Gazdovský spolok“, který pro své členy obstarával levný úvěr z prostředků, které vznikaly pravidelným spořením. Jeho vnukem byl známý slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf Dušan Jurkovič a spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský, zetěm pak Jozef Miloslav Hurban, člen skupiny Štúrovců, spisovatel, novinář a evangelický kněz působící na faře v sousedním Hlbokém, první předseda Slovenské národní rady, nesmiřitelný nepřítel maďarského šovinismu a průkopník slovanské vzájemnosti, jenž byl na čele slovenského literárního a veřejného života téměř polovinu 19. století. Zkrácené varianta o délce 18 km startovala na Červeneckém vrchu vzdáleném od Sobotiště 5 km po silnici do prudkého kopce směrem na Kút, delší trasu si vzal na starost Jura Michenka, kratší pak Alena Zubatá, na startovací místa jsme z Hodonína vyrazili v osm hodin zvláštním autobusem, Jirka Kopeček pak pro nás před půl šestou přijel i do cíle do Kuželova.

            V Sobotišti (240 m. n. m.) nás na návsi před Nyaryiovským zámečkem, ve kterém momentálně sídlí obecní úřad, čekali zástupci KST Sobotiště Janko Oravec a Juraj Koba, ještě se pak k nám přidali dva členové senického odboru, a tak jsme ze Sobotiště na delší trasu vyrazili v počtu 19 turistů. Až pod východní svahy Uchánku nás doprovázel Janko Oravec, který nás na každém kroku seznamoval s historií Sobotiště a se zdejšími zajímavostmi. Nejdříve jsme proti proudu Teplice, která pramení na moravské straně těsně pod sedlem U Tří kamenů a vlévá se za Senicí do Myjavy, po červené TZ přešli ke kostelu Ducha Svätého, od něj na silnici a převýšili se po ní 150 výškových metrů s krásnými zpětnými pohledy k Sobotišti a Senici ke kopanici Halabrinovci, kde jsme u pěkného stavení odbočili doleva na žlutou TZ a přešli ke studánce Kulifajka, kterou členové sobotišťského odboru vzorně upravili i se sousedním jezírkem. Tady začalo trochu pršet, ale na náladě nám to nijak neubralo. Krátce jsme přešli k západnímu úpatí Uchánku s pěknými pohledy na protější Javorec a Častkovský Havran, na rozcestí se opět stočili k východu a krátkým prudkým výšvihem vystoupali k útulně pod Uchánkom (490 m), kde jsme si dopřáli svačinku s nějakou tou slivovičkou a společně zavzpomínali na historii stavby. Členové KST Sobotiště ji svépomocí vybudovali a pro širokou turistickou veřejnost předali k užívání v roce 2005. Dřevěná stavba sloužila příchozím turistům plných 10 let, než ji nějaký vandal a žhář úmyslně podpálil a stavba vyhořela do základů. Sobotišťané však nerezignovali a uskutečnili veřejnou sbírku na sesbírání prostředků pro znovuvybudování útulny. O sbírce jsme se dozvěděli prostřednictvím facebooku a na schůzi výboru jsme se usnesli, že kolegům, kteří jsou pro ostatní turisty ochotni zbudovat a udržovat takovou stavbu, přispějeme finanční částkou ve výši 100 euro. Sobotišťané byli z našeho počinu nadšeni a osobně si v červnu přijeli částku do Hodonína převzít. No a na Silvestra 2015 jsme pak byli pozváni na slavnostní znovuotevření útulny, akci jsme spojili se silvestrovským přechodem z vrboveckého nádraží do Sobotiště a definitivně tímto stvrdili družbu s turistickým odborem ze Záhorí. Útulna vypadá ještě hezčí než ta původní, v případě nepohody či noclehu v ní najde útočiště bez problémů okolo desítky turistů, před útulnou je uděláno posezení s ohništěm a kousek pod ní se nachází studánka s pramenem pitné vody.

            Od útulny jsme krátce přešli k vrcholu Uchánku (516 m), pod kterým se s námi rozloučil Janko a šel domlouvat hlavní akci sobotišťského odboru, Sobotišťskou pätnástku, a my pokračovali po silnici za drobného deště nad kopanicemi Polákovci a Kadlečíkovci s pěknými pohledy k Branči na rozcestí pod Červeneckým vrchem (500 m), kde jsme se stočili k severu a po zelené TZ krátkým výšvihem vystoupali na holý vrchol Peckové (575 m) s krásnými pohledy na všechny strany. Na severovýchodních úbočích hory pak několik vyznavačů modelářského letectví vypouštělo své stroje ve vzdušných vírech a letadla nám pak létala přímo nad hlavami při sestupu do hájku, přes nějž následoval prudký sestup až na kopanici Chodúrovci (295 m). Po překročení silnice č. II/500 ze Sobotiště do Vrbovců jsme začali po louce opět nabírat výšku a nad kopanicí Beblavovci postupně vystoupali až ke kótě 500 m. n. m. nad kopanicí Myjavovci, zde se opět stočili k východu a přešli neznačeně na rozcestí Senné diely a k domkům na kopanici Hate a zahájili závěrečný prudký výstup travnatým chodníčkem na vrchol Žalostiné (621 m). Ani tady snad tolik nevyfukovalo jako jindy, pokochali jsme se z vyhlídkové plošiny na okolní Bílé a Malé Karpaty, udělali nezbytné pamětní skupinové foto a pokračovali dále. Na nedaleké kopanici Chalupovci jsme se napojili na červenou TZ a pokrčovali již známou hřebenovkou na Tri kopce (584 m) a Bílou studnu, kde jsme chvíli na kládě poseděli, a na Kobylu (583 m), kde jsme si pro změnu zase dopřáli pohárek a zavzpomínali na zimní výstupy. Poté jsme seběhli do sedla U Tří kamenů (460 m) s pěknými pohledy k Ostrému vrchu, napojili se na zelenou TZ a podél Teplice, kterou jsme opustili v Sobotišti, sestoupali ke kuželovskému mlýnu, od něhož jsme na závěr sešli po silnici již za zpěvu moravských písní do Kuželova k penzionu U Větrného mlýna (300 m), kde nás už vyčkávala Alenina skupina, možnost výběru z denního menu, čepované pivečko a vyhodnocení akce.

            To bylo jen pár vět ke krátkému zhodnocení celých deseti let této akce a vůbec smyslu, proč ji pro širokou veřejnost pořádáme a snažíme se i tímto prezentovat náš rodný kraj. Na jubilejním 10. ročníku výstupu se nás nakonec sešlo 33 účastníků. Je však pro hlavního pořadatele zcela nepochopitelné, když mu na výstup, který je zanesen v celostátním a oblastním kalendáři turistických akcí, někteří členové nedorazí a volí si raději individuální program, navíc prakticky bez nijaké konzultace. Nestalo se tak poprvé a v konečném důsledku takový postup podkopává celou snahu pořadatele, aby byla akce dostatečně zajištěna od dopravy přes program po občerstvení a turisté si z ní odnesli hezké zážitky. Když už mi někteří avizují dopředu, že se vydají na, jinak to skutečně nemohu nazvat než konkurenční akci se stejným programem ve stejné oblasti, aniž by mě samozřejmě o jejím konání pozvánkou jako dříve vyrozuměl její pořadatel, aby mě zřejmě nenasral už měsíc dopředu, nejsem z toho nadšen, ale dobrá, ovšem když následně dorazím na sraz k Chaloupkovi a tam čeká další část členské základny na autobus, který je veze na zájezd do Litovle, tak to už se mi pak skutečně nelíbí. Nelze samozřejmě nikoho nutit, aby se nějaké akce měl zúčastnit, ovšem při pořádání soukromých akcí, hlavně těch ve větším rozsahu, se pokud možná snažte, abyste tímto nekonkurovali hlavním akcím odboru, jejich pořadatele tím určitě nepotěšíte.

            Děkuji tímto všem turistům, kteří se jubilejního 10. ročníku Jarního výstupu na Žalostinou zúčastnili, a samozřejmě Aleně Zubaté za vzorné vedení skupiny z Červeneckého vrchu a Jurovi Kopečkovi za spolehlivý odvoz.