KČT Hodonín uspořádal Podzimní přechod Beskyd a Javorníků

                Poslední říjnový pátek se vydalo 16 nadšenců horské turistiky (13 členů našeho odboru, Jirka Marák z KČT Slovan Břeclav, Jirka Půček z KČT Uherské Hradiště a Luboš Mrkvica, prozatím nečlen z Čeložnic) na přechod Beskyd a Javorníků, pořádaný též při příležitosti oslav stého výročí vzniku československého státu a obnovené české státnosti, společnost nám ještě dělal Pavlin nestárnoucí Ron. Čtrnáct se nás přesouvalo na sever Moravy přes Přerov a Ostravu-Svinov ranními rychlíky, zatímco Pivkovi vyrazili z Hodonína kolem šesté hodiny autem s tím, že zaparkovali v cíli první etapy před chatou Súlov na Bílém Kříži a šli nám naproti na Lysou horu, kam zbytek vyrazil z železniční stanice ve Frýdlantu nad Ostravicí.

                První úsek z Frýdlantu do Malenovic byl vcelku pohodový, na čtyřech kilometrech jsme nastoupali sotva 100 metrů. V Malenovicích jsme minuli dvě možné zastávky na občerstvení -  hospodu Pod Borovou a restauraci Rajská bouda, abychom mohli zasednout k pivečku či polévce po počátečním výšvihu nad vodopády Satiny v hospůdce U Veličků kousek od sjezdovky lyžařského střediska Malenovice-Hutě. Přestávka na odpočinek ve vytopené dřevěnici přišla vhod, akorát nám celkový dojem poněkud pokazila paní vrchní, která na nás ihned po příchodu dost nevybíravým způsobem vyletěla, ať si laskavě batohy odstraníme z cesty či vyhodíme ven. Krátce po poledni, i vzhledem ke zpoždění spěšného vlaku do Frýdlantu, jsme vyrazili do strmého stoupání, které nás po 1,5 kilometrech přivedlo na rozcestí Pod Lukšincem, z něhož jsme již po mírnějším sklonu přešli po kilometru okolo přírodní památky Ondrášovy díry, dvou malých jeskyň nebo spíše závrtů, Studené a Ondrášovy, k altánku na rozcestí Lukšinec. Odsud nás už provázela hřebenová červená značka, po níž jsme stále se zužující kamenitou cestou stoupali vzhůru nejvyššímu vrcholu Moravskoslezských Beskyd. Cestou jsme potkali pana Jana, seniora, který z vrcholu sbíhal nalehko jen tak nahoře bez s tím, že se na Lysou vydává za rok téměř čtyřistakrát. Naše děvčata se při pohledu na vytrénované tělo dostávala do varu, a tak po několika fotografiích a téměř třičtvrtěhodinovém rozhovoru jsme pokračovali ve stoupání dále, abychom po skupinkách, okolo symbolického památníku obětem hor a již za mlhy dorazily na Lysou horu (1323 m) k Bezručově chatě, která byla slavnostně otevřena po rekordních 6 měsících výstavby v prosinci roku 1934 jako chata Klubu českých turistů, když zde již dříve od roku 1880 stávala dřevěná útulna. V roce 1978 však chata do základů vyhořela, zřejmě vadou elektroinstalace, i když fám o možném vzniku požáru se šířilo více. Klub českých turistů dlouhá léta usiloval o znovuvybudování chaty, s její výstavbou se i za podpory veřejné sbírky, na kterou přispěl i náš odbor symbolickou paletou cihel za 3 700 Kč, byť jsme děkovnou cedulku s názvem našeho odboru na chatě neobjevili, započalo až v roce 2012 a chata byla po třech letech opět zprovozněna pro širokou turistickou veřejnost. Na chatě jsme se tedy potkali s Pivkovými a po částečném zahřátí, osušení a pozdním obědě ve čtyři hodiny zahájili sestup ve směru k Visalajím. Červenou TZ na Zimný a Huserku kopíruje horská silnice, po níž byl sestup místy pohodlnější, od místa, kde se silnička stáčí ke Krásné, pokračuje červená TZZ pěknou krajinou mezi roztroušenými domky na Vyšní Mohelnici, z níž jsme už postupovali téměř za šera na Ježanky, od kterých jsme pak na závěrečné 2,5 kilometrové stoupání doprovázeli na čelovkách Jarouška Strážnického, kterému dal první den přechodu poněkud zabrat, jelikož toho letos moc nenachodil. Na Bílém Kříži jsme povečeřeli v provizorním přístřešku vedle chaty Súlov, která byla jako horský hotel po druhé světové válce též majetkem Klubu českých turistů, když byli odsud odsunuti Němci, kteří zde působili v rámci Beskidenvereinu již od 90. let 19. století a měli zde k dispozici vícero objektů, z nichž však některé vyhořely. Po dobré večeři, ovšem v chladném prostředí nevytopené pergoly, kdy jsme si dali guláš či smažený sýr a tomu plzeňské, jsme se přesunuli do vedlejšího srubu a rozložili do pokojů. Před usnutím jsme samozřejmě ještě pobesedovali, něco zakrojili, popili a vyhodnotili páteční zážitky.

                Ráno jsme však zrušili snídani s tím, že se raději nasnídáme cestou v teple na nedaleké Doroťance. Pivkovi se rozhodli vyrazit už ráno směrem domů se zastávkou v Luhačovicích a přibrali s sebou Pavlu, která potřebuje být před brzkým lékařským zákrokem zdravotně v pořádku, a přejeme jí, ať vše v pohodě zvládne, a také se autem svezli Jaroušek s Jarkou, přece jenom další pokračování přechodu mohlo být pro Jarouška spíše traumatizující, na příští rok trochu potrénuje. Takže krátce od chaty jsme se přesunuli na česko-slovenskou hranici, po níž jsme pochodovali s domky střídající se na moravské a slovenské, respektive kysucké straně státní hranice až na Bumbálku. Nejdříve následoval vrch Súlov (903 m), který skupina obešla, ale Jura se něj strmě vyšvihl, ze kterého jsme postupně klesli lesem a po lukách přes usedlosti Řepové, Vjadačka a Šučíkovci na Doroťanku, kde jsme si ke snídani dopřáli v teploučku vynikající polévku a nějaké to pivečko. S plnými žaludky jsme pak vystoupali na úbočí Čudácké, kde si Jura opět neodpustil po hraničních kamenech vystoupat až na vrchol (827 m) s omezenými výhledy do kysuckého kraje, od Čudácké pak skupina dále postupovala zvlněným krajem kolem samoty Baraní sestupem na hraniční přechod na Konečné, kde bývala ještě pře pár lety turistům k dispozici pro občerstvení a nocleh chata a v sousedství prodejna se smíšeným zbožím, nyní je zde však zcela mrtvo, za zmínku však stojí malebné domečky a nádherný zpětný pohled k Lysé hoře. Zahájili jsme tedy ihned ostré stoupání na vrchol Konečné, resp. Bartkova vrchu (871 m) s převýšením téměř 200 metrů na necelém kilometru, poté se hraniční chodník klasicky vlnil střídavě lesem a loukami přes bezejmenný vrchol s kótou 879 m k rozcestníku pod vrcholem Bobku (871 m), kde už začalo docela intenzivně poprchat, pamatovat si kopec s příznačným názvem bude zajisté i Staňa, který zde chytil větší krizi a na Kmínek ho tak doprovodil přímo po hranici Jenda. Dále cesta pokračovala přes usedlost Ulčák pod Bobkem a lesním přechodem přes vrchol Lukavice (898 m) padákem do Kelčovského sedla, zvaného téže Hluchanka (760 m), z něhož jsme silničkou prudce sestoupali do zapadlé vesničky Vyšný Kelčov, kde jsme vedle hospody zapadli do místního šenku. To už za námi z nedalekého Vysokého nad Kysucou dorazila Jurova spolužačka Adriana i s obrovskou dortou a láhvinkou na posilnění, jež kupodivu vydržela až do návratu domů, a tak jsme ve vytopené hospůdce u místní speciality – koniferky – započali družnou debatu. Vůbec se nám odtud nechtělo, po třech hodinách se nakonec zvedl předvoj i s dortou, kterou Luboš akrobaticky vynášel 3,5 kilometrů rozbahněným chodníkem přes Volarskou nahoru, vedoucí výpravy s Aďou a jejími příbuznými nakonec přejel kolem osmé na Kmínek autem, následovala večeře a další povídání. Parta z Vysoké odjela domů před desátou, poté následovalo postupné odebírání jednotlivců do pokojů a dá se říci, že po půlnoci všichni v příjemném rozmaru přímo na česko-slovenské hranici v chatě Kmínek, jejíž kapacita představuje 34 lůžek, usnuli.

                Ráno jsme se probudili do deště, který stále nabíral na intenzitě. Před snídaní jsme si podělili výbornou dortu, pojedli a Staňovi, který si necítil v pořádku, zajistili odvoz do Brna, kam směřovala jedna z ubytovaných. Zbývající desítka pochodníků tak již za silného lijáku v devět vyrazila z Kmínku a přes sedlo Smutníky a Masarykovu chatu přešla do sedla Bumbálka, ze kterého prudce vystoupala na rozcestí na Trojačce nad pramenem Vsetínské Bečvy, přešla přes rozhlednu na Čartáku (953 m) k chatě Súkenická a spadla na chatu Celnice, krátce kolem chaty Třeštík  (na Celnici i Třeštíku probíhaly tradičně soukromé akce, pro veřejnost se zde v posledních letech neotvírá) vystoupala k odbočce na Vysokou a poté po modré TZ vcelku pohodlnou zpevněnou svážnicí spadla okolo Ladova pramene a hotelu Galik na Léskové do Karlovského minipivovaru, kde zasedla k závěrečnímu vyhodnocení akce, kam za námi dorazila z Rožnova i Banka s kamarádkou. Někteří se přesunuli na 5 kilometrů vzdálené nádraží ve Velkých Karlovicích na třetí hodinu, zbývající pětice odjížděla z Karlovic až ve čtyři a domů dorazila rychlíkem v 20:15. Přestože už nám v závěru soboty a do nedělního poledne počasí až tolik nepřálo, jednalo se určitě o nádhernou akci ve skvělé partě a příští rok určitě něco podobného zopakujeme. Za absolvovaných 60 kilometrů s plnou polní zaslouží účastníci od vedoucího velkou pochvalu. Horám zdar!       

Ostatní fotografie si můžete prohlédnout zde:

https://jura1972.rajce.idnes.cz/26._-_28._10._2018_-_Podzimni_prechod_Beskyd_a_Javorniku