Poslední červnovou sobotu jsme vyrazili na výlet na Znojemsko s tím, že se podíváme do Rudlic k Antošům, jak mají zařízenou výletní usedlost. Ovšem určité dílčí věci se sešly jinak, a tak se sem vypravíme ještě jednou. Nicméně akce to byla perfektní a přes docela značné vedro jsme se po celý den výborně bavili a užívali si krásného dne a přírody.

                Již to, že jsme se na zamýšlený start do železnicí stanice v Olbramkosteli přesouvali ze Znojma náhradní autobusovou dopravou, bylo menší nepříjemností. Ovšem že v Citonicích, kde jaksi nestandardně měl být přistaven další autobus pro krátký úsek do Olbramkostele, byla k dispozici jen dodávka, do které bychom se samozřejmě všichni nevlezli, byla jaksi čára přes rozpočet. Přestože to byl od Českých drah počin nakonec logický, jelikož do Olbramkostele kromě nás nikdo necestoval, a tak by tedy za jiných okolností dodávka plně postačovala, nemohli jsme toto předem vědět a řidičova a průvodčího slova, že informace byla na webu ČD dostupná, nás akorát tak ještě víc vydráždila, obsluha autobusu působila navíc velmi nevstřícně. Nezbývalo tedy Jurovi nic jiného, než během pár vteřin vyhodnotit, jak dál, a ten se rozhodl namísto 2,5-kilometrového přechodu po silnici mezi poli do Olbramkostele na nádraží dát přednost  delší variantě, kterou si původně zamýšlel jako záložní trasu pro „áčko“, a přejeli jsme přes Horní Břečkov až na nádraží do Šumné, odkud už opět vyrážely vlaky s tím, že se nám trasa o 6 km oproti původnímu záměru natáhla.

                A tak 21 natěšených turistů vyrazilo směr Hluboké Mašůvky, respektive Rudlice ze železniční stanice v Šumné. Ke vší smůle po necelém kilometru v lese i díky vykácenému porostu zmizelo značení a trochu jsme zakufrovali, ale po chvíli jsme na zelenou zase narazili a další postup už následoval bez komplikací vyjma dosti zarostlého chodníku ostružinami, kopřivami a bodláčím, takže jsme se chvílemi mohli připadat jako někde na manévrech u Dien Bien Phu …

                Po třech kilometrech jsme doputovali ke zřícenině hradu Šimperk nad rybníkem Vlkov a ostrohu nad Plenkovickým potokem, který nám dělal společnost až po Lapikus. Na hradě, z něhož zbyla už jen část jednoho zdiva a terénní příkopy, jsme si dali čtvrthodinovou přestávku na svačinu a pokračoval lesem k autokempu Mexico, jenž byl zatím mimo provoz, a do první obce na trase, Olbramkostele, které jsme dosáhli přesně na poledne. A jelikož byla mimořádně zavřena obecní hospoda, nic nám nebránilo pokračovat dále po cyklostezkce Mlynářská zčásti lesem a zčásti přes pole do Kravska, jehož zámeckou stavbu jsme si prohlédli zdálky za pochodu. Po sestupu do centra vesničky nám však padl do oka místní hostinec, a vzhledem k tomu, že měli otevřeno, neváhali jsme ani chvíli a k velkému údivu hospodského a místních štamgastů vpadla dvacítka žíznivců rychle dovnitř, stejně tak, jako do ní padla první piva …

                Jelikož však hodiny přibývaly a síly některým v horku ubývaly, museli jsme operativně řešit, jak dál.     Do Mašůvek to bylo z Olbramkostele 15,5 kilometrů (z Plenkovic po cyklostezce podél potoka, po silnici to bylo o kilometr méně), což už některým stačilo, autobus odtud odjížděl do Znojma o půl třetí, tak bylo rozhodnuto. Peťa s Alenou odprovodili do Hlubokých Mašůvek první várku, Jura pak po půl druhé vyrazil z Kravska se zbylou desítkou, a stihl ještě vyprovodit v Mašůvkách ostatní, s Peťou se zároveň domluvil, že se zbytkem přejde do Rudlic pěšky, zatímco Peťa s Jarou Svobodou a Jitkou Matulovou se tam přes Znojmo přepravili autobusem. V Hlubokých Mašůvkách, významném poutním to místě, jsme po prohlídce kostela namísto křížové cesty ihned zapadli do hospody a po pivečku či dokonce rychle ohřátém řízku pokračovali už docela na časové hraně ve čtvrt na čtyři odchodem z Mašůvek a údolím Plenkovického potoka kolem místního koupaliště, kde nás jedna koupající se dívka na požádání ostříkala pro svlažení hadicí, k usedlosti a táboru Bábovec, odkud následoval krátký výšvih a přechodem chodníčkem hore dole až ke zřícenině hradu Lapikus na skalnatém ostrohu nad Plenkovickým potokem. Po nezbytném odfocení a obhlídce rozvaliny bylo již deset minut po čtvrté, a tak jsme vyhodnotili, že než zčásti neznačené cestě s křížením vodních toků do Rudlic a ještě s kilometrem navíc na zastávku dáme přednost značenému chodníku do Plavče, kde nám ještě zbude chvíle na závěrečné pivečko. Vyrozuměli jsme tedy Peťu do Rudlic a pokračovali opět místy pomalu buší ven z rezervace Lapikus a nakonec klesáním polní cestou s pěknými výhledy po okolní krajině do Plavče, kde jsme se zastavili na slušných 22 kilometrech.

                Ovšem ihned zde následovalo nepříjemné překvapení, když nám bylo sděleno, že místní hospoda otvírá až po šesté hodině, ale můžeme se údajně uspokojit vodou z trubky z místního pramene. Samozřejmě že není pramen jako pramen, a tak jsme ani moment neváhali a naskočili pomalu už za jízdy do autobusu, který směřoval do Tavíkovic přes Mikulovice, kde jsme již věřili, že otevřeno bude. Vstřícná řidička nás do hospody pomalu až zavezla, upozornila na nás za chvíli jedoucí linku, aby na nás v Mikulovicích nezapomněli, a my tak dosáhli v pět hodin na zdejším náměstí dalšího vrcholu. Po jednom až dvou znojemských piveček jsme minutu před čtvrt na šest naskočili do posledního autobusu na Znojmo, cestou před Rudlicemi paradoxně přibrali Peťu, Jaru a Jitku a ve tři čtvrtě na šest dorazili do Znojma, kde jsme měli ještě čtvrt hodinku do odjezdu vlaku k dispozici nádražní výčep.            

                V zpátečním expresu Podyjí-Pálava bylo pochopitelně opět veselo, pojídali jsme neopečené špekáčky za studena a Franta, který prakticky po celý den slavil narozeniny, nás neustále něčím zavlažoval. V Hodoníně jsme pak ještě do soumraku poseděli na zahrádce hotelu Grand, kam za námi přišel Zbyšek s Ronem. Užili jsme tedy nádhernou sobotu a už se nemůžeme dočkat další výpravy k Antošům na chalupu.

Veškeré fotografie z akce můžete zhlédnout zde:

https://jura1972.rajce.idnes.cz/29._6._2019_-_Znojemsko_-_Ze_Sumne_pres_Hluboke_Masuvky_do_Plavce