Ve stepnatých pouštích Střední Asie žije dodnes divoký kůň, kterého objevil ruský cestovatel a zeměpisec N. M. Prževalskij. Prževalskij pozoroval život divokých koní, kteří žili v nejpustší části Džungarské pouště. Kůži jednoho z nich poslal do muzea tehdejší Akademie věd v Petrohradu. Na počest svého objevitele byl tento kůň nazván kůň Převalského. Domorodí Kirgizové nazývají tohoto koně kertak.

Kůň Převalského dorůstá 140 - 150 cm výšky v kohoutku. Jeho hlava je poměrně těžká, hrubá, hranatá, v čele široká, z profilu klenutá, klabonosá. Nozdry jsou obráceny dopředu, horní pysk přečnívá pysk dolní. Krk má poměrně krátky, široký, s hustou, krátkou, vzpřímenou hřívou, kohoutek je téměř neznatelný, hřbet delší; záď je kratší, srázná, střechovitá, s hrubým ohonem, který má po stranách tužší, světle žluté žíně, uspořádané do vějířů. Trup má kertak hluboký, nohy poměrně krátké, ale zato silné. Zbarvení kertaka je nejčastěji pískové, světle žlutošedé, v létě světlejší, v zimě tmavší. Žíně hřívy, ohonu a spodky nohou jsou černé. Po stranách hřívy a u kořene ohonu bývají žíně světlé. Na nohou mohou být příčné proužky a po hřbetě se táhne tmavý, tzv. úhoří pruh. V podstatě je to zbarvení plaváků. Jindy bývají tmavší a mají skoro barvu světlých hnědáků, a konečně jsou i kertakové světlejší s barvou isabel.

Kertak žil nejen ve Střední Asii, ale dostal se také do Evropy. Jeho kostry se nalezly také na Moravě v Předmostí u Přerova, ale také v jihozápadní Evropě na jižních i severních svazích Pyrenejí. Tam byly v jeskyních objeveny kostry těchto koní z doby asi 60 000 let před n. l. V Solutrée ve Francii byly nalezeny v propasti četné kostry kertaků (asi z 200 000 koní). Tehdejší člověk - lovec je naháněl na okraj propasti, až se do ní zřítili. Tam již čekali lovci, kteří koně dobíjeli.

Kde byl kertak domestikován (zdomácněn), není známo. Předpokládá se ale, že to bylo ve Střední Asii.

Za vlády Džingischána Mongolové napadali cizí země na tamních mongolských koních. Tak se mongolští koně rozšířili z Mongolska po celé Střední Asii, Číně, ale i na sever od Mongolska do celé asijské části dnešního Ruska. Tam se pak křížili s místními plemeny koní. V uvedených oblastech Asie není žádné plemeno koní, které by neovlivnil příliv krve mongolských koní.

Ve středověku používali mongolské koně ke svým vpádům do Evropy Avaři a Tataři. Tak tito koně ovlivnili svou krví mnohá plemena koní, zejména na Balkáně.

V asijských oblastech Ruska byli v poslední době tamní koně popsáni. Podle svého zevnějšku i svých vlastností a podle charakteru kraje, ve kterém se chovají, byli zařazeni do místních plemen. Vesměs jde o plemena původní, tedy primitivní, která se z hospodářských důvodů zušlechťují a převádějí v plemena přechodná - zušlechtěná. Vzhledem k obrovským rozlohám oblastí, ve kterých se tato plemena chovají, a s ohledem na jejich rozmanitost, byla tato skupina plemen mongolských, tj. asijských koní ještě dále rozdělena na tyto tři podskupiny: podskupini plemen koní severských lesních, podskupinu plemen koní horských a podskupinu plemen koní stepních.

převzato z knihy Chov koní od Jana Štrupla