Xyphos Blackhawk Nigh Ops

Nedávno se zde psalo o svítilně, pojmenované podle legendárního římského meče - Gladiusu. Produkt, o kterém dnes bude řeč, také nese historický, pro někoho poněkud nezvyklý název - Xiphos. Další z nočních taktických prostředků firmy Blackhawk je totiž pojmenován dle slavného řeckého bodnořezného bojového prostředku. Takové meče měli v rukou i Sparťané, kteří s králem Leonidasem měli proti obrovské přesile hájit soutěsku u Thermopyl. Peršané tehdy jejich zbraně prý porovnávali se svými obrovskými zahnutými šavlemi a smáli se, že „to prý nejsou meče, ale spíše nože na loupání jablek“. 300 bojovníků Sparty s nimi, jak známo, pak Xerkesovým šikům předvedlo nevídané divy… Xiphos TN od Blackhawků zřejmě nenese své jméno nějakou náhodou. I on je nevelký, lehký a přitom účelný a mimořádně výkonný.

Síla v jednoduchosti

To, jak svízelná může být situace kolem použití zbraně v obtížných světelných podmínkách, bylo již mnohokrát zmíněno. Jasné tedy je veskrze, jak je až životně důležité disponovat kvalitním světelným zdrojem. Kvalitním a praktickým. Otázkou ale také je, že koordinace samotné svítilny se zbraní a následná střelba nemusí být ve stresu ozbrojené konfrontace zhola ničím jednoduchým. Ukazuje se totiž, že systémy, kdy v jedné ruce svíráme zbraň a v druhé světelný zdroj jsou poněkud náročné. A to jak z hlediska nutného intenzivního tréninku, tak nevýhody omezené fixace zbraně v případě rychlé střelby. Stranou nestojí ani fakt zaměstnání obou rukou a obtížné (či nemožné) vykonávání dalších nutných činností v kritické situaci. Nebude proto nijak objevným zjištěním, že nejvýhodnějším způsobem by bylo připojení svítilny přímo na zbraň. Pak totiž odpadají všechny zmíněné problémy. Je to vlastně to nejprimitivnější a v jednoduchosti je, jak známo, síla. Střelec v takovém případě drží pistoli v klasickém obouručním držení, takže využívá své běžné střelecké návyky a optimálně ji kontroluje i při nejrychlejší střelbě. Koordinace kuželu světla a záměrného bodu je zde automaticky zaručena montáží. Ovládání světla na zbrani zde bývá nenáročné a je prováděno bez výrazné změny standardní polohy rukou. Druhou ruku lze navíc kdykoliv pohotově uvolnit pro nejnutnější náležitosti – nejen nezbytnou výměnu zásobníku či neodkladné odstranění zásady, ale také například pro další taktické činnosti - otevření dveří, nouzovou sebeobrannou techniku, atd. Toto řešení se tedy jeví zdaleka nejpraktičtějším, co tedy obvykle brání podobné „noční“ aplikaci zbraně?

Kam s ním…

Překážkou dnes není rozhodně legislativa, neboť podle současného „zákona o zbraních“ (na rozdíl od toho staršího…), litera paragrafů pevnému spojení světla se zbraní nijak nebrání. Paradoxně, jedinými kdo dnes svítilnu na svou zbraň nasadit oficiálně nemůže, je naprostá většina policistů (vyjma pouze několika taxativně vyjmenovaných zvláštních složek). Ti podle dosavadního policejního zákona kupodivu nemohou užívat takové zařízení jako tzv. „speciální doplněk“. A přitom i oni jsou většinou nuceni používat svou zbraň za snížených světelných podmínek a musí mít naprosto jasno co se týče oprávněnosti střelby. Ale to je poněkud jiná otázka a chystané změny v tomto mají údajně přinést nápravu… Ale proč donedávna bylo užití připojeného osvětlení i v jiných oblastech tak řídké?

Nápad, dát si světlo přímo na zbraň, není totiž rozhodně ničím novým a objevuje se již dávno v minulosti. Pokud zavzpomínáme, již prvorepublikový vrah Mrázek měl pro své „noční akce“ svého Waltera vybaveného důmyslnou montáží s baterkou. V případě dlouhých zbraní, zejména u speciálních policejních a armádních složek je to již po desetiletí řešení naprosto běžné. Příkladů je hodně. Už příslušníci legendární 22.SAS při svém zásahu na iránské ambasádě roku 1980, měli už své samopaly osazené světelnými moduly. U pistolí to však bylo vždy o něco složitější – dřívější modely se musely na krátkou zbraň napevno fixovat pomocí šroubů či „červíkových“ vrutů. Firma Glock zas tento problém před lety řešila po svém - upevněním svítilny na zásobník pomocí kruhové objímky v speciálně upravené „patce“. Oba popsané způsoby byly ale poněkud nepraktické – pevně přichycená (a tehdy ještě značně mohutná) světla v té době přinášela zákonitý problém „kam s ním“ (tedy jak běžně u sebe nastálo nosit takto nekompaktní zbraň), zmíněné rakouské řešení zas po vynuceném přebití zároveň znamenalo i ztrátu klíčového osvětlení. Spolu s vyměněným zásobníkem přišel totiž střelec i o svítilnu, nebo si nejméně obrovsky zkomplikoval život. Určitá „revoluce“ potom přišla s postupným masovým rozšířením montážních raylových systémů – poslední roky jsou takovými „lyžinani“ standardizovaného typu Picattiny MIL 1913 opatřeny takřka všechny modernější služební pistole. Pro ně se současně začaly vyvíjet tzv. taktické světelné moduly, tedy připojitelná zařízení pro osvětlení cíle. Ty lze snadno a rychle upevnit do speciálních drážek před lučík spouště v přední části rámu zbraně. Svítilna je pak obvykle ovládána oboustranným spínačem v zadní části kompletu. Takovéto řešení poskytuje velmi pohotové a jisté ovládání zbraně. Problém „jak“ byl tedy zčásti vyřešen. Ale potíže „v čem“, to znamená absence vhodného pouzdra pro celodenní pravidelné nošení, nadále přetrvávaly.

Nesnadná cesta

Někteří to řešili tak, že takový světelný modul nosili zvlášť ve speciálním  pouzdru na opasku a v případě potřeby se teprve snažili instalovat na svou zbraň (což pod silným tlakem v bojové situaci nemusí být zrovna jednoduchým úkonem, nebo se takového úkonu nemusí uživatel doslova dožít…). Některé z firem se proto za každou cenu snažily vyhovět velké poptávce a vyvinout příhodné pouzdro. To však bylo poměrně svízelné, neboť podoba světelných modulů ještě donedávna přinášela obtíže. Ty zapříčinil zejména trochu problematický tvar a neskladnost daná velikostí takových kompletů. Konstrukce byla v těchto časech daná tehdejšími možnostmi a hranicemi technologií – starší, na energii náročné xenonové světelné zdroje musely (pro výdrž cca 30 minut) mít dvě CR 123 baterie, takže celkové rozměry pak byly poměrně méně kompaktní. Navíc, obvyklé umístění obou baterií vedle sebe a s tím související široký profil, téměř znemožňoval vývoj pouzdra s přijatelnými rozměry. Vyvinuté „holstery“ se pak jevily už jako poměrné kolosy a byly taktak užitelné jako taktické „steheňáky“. Ne tak ale pro denodenní skryté nošení. Jiné řešení (realizované jednou značkovou firmou, zabývajícími se taktickými svítilnami), zas vyplodilo pouzdro s neuvěřitelně atypickým (spíše ale nemožným…) způsobem tasení. Ani intenzivní výcvik zde nepomáhal zvládat obstrukce související s obtížným systémem „vyháknutí“ směrem vzad. Trochu se před několika lety začala situace zlepšovat spolu s tehdejším novinkou známé firmy Glock. Ta dala svému taktickému světelnému zdroji znatelně lepší tvar. Ve svém modulu tenkrát umístili dvě baterie výhodněji pod sebe, takže boční rozměr tohoto přípojného příslušenství pak nepřesahoval šíři samotné zbraně. Bohužel, dodnes tato firma nebyla schopna na celý komplet (tedy zbraň s připojeným světlem) vyrobit již dlouho slibované pouzdro. Zkrátka, pro praktického uživatele zbraně ještě před nedávnem zůstávala myšlenka nosit skrytě zbraň již s nasazeným světlem spíše pouhým snem a zbožným přáním.

Projekt Xyfos NT

Situace se poměrně zásadně počala měnit s příchodem nových „ultradiodových“ světelných zdrojů. Nejnovější technologie totiž umožnily produkci letkových svítilen s výkonem až kolem úžasných 80 lumenů (tedy stejně jako již zmíněné xenonové halogeny) avšak s neporovnatelně nižším odběrem. Výsledkem je, že světelné zdroje tak mohou být výrazně zredukovaných rozměrů a přitom disponovat totožným výkonem. To dává potřebné možnosti - světlo zde není již tak „žravé“ a nemá tudíž zapotřebí více baterií. V případě výrazného zmenšení taktických nasvěcovačů cíle, montovatelných přímo na zbraň, byl tak dán prvý předpoklad i ke vzniku tak potřebného pouzdra. Toho, které by prakticky jako první umožňovalo nosit permanentně zbraň spolu s nasazeným světlem. Přesto se na trhu žádné vhodné výrobky po delší dobu stále neobjevovaly…

Náhodou jistě není, že k rozřešení problému došlo v rámci taktického programu firmy Blackhawk. Jak jsme se dověděli nedávno na německém veletrhu IWA, záměr byl od počátku zřejmý. Tým specialistů světoznámé společnosti měl od počátku vytyčenou jasnou koncepci – vývoj nejen samotného nového špičkového světelného zdroje ve zcela novém pojetí, ale současně s ním i zároveň také i vznik modifikovaného praktického pouzdra, které by dávalo možnost nosit zbraň s permanentně nasazeným světlem jak na svrchním opasku ve službě, tak i skrytě pod oděvem, například i pro účely své obrany. Všechny pouzdra totiž, jak bylo určeno předem, měly být navíc všestranné - aplikovatelné na všechny dosavadní nosiče systému Serpa. Tedy snadno a rychle smontovatelné se sortimentem všech dosavadních nosných systémů „od Blackhavků“ - opaskovými průvleky a pádly, ale i stehenní taktickou platformou a novým nosným segmentem na vesty opatřené US modulárním systémem MOLLE. Vzniklo tedy nejen samotné „taktické světlo“, ale jak jsou již zvyklí u „Černých jestřábů“, opět hned celý „vychytaný“ užitný set. My jsme shodou okolností měli možnost být u zkoušek prováděných českým testovacím „Blackhawk teamem“, a to jak nového světelného modulu, tak i celého systému pro příslušné speciální pouzdro. O nové produktu snad nejlépe vypoví pár fotografií s komentáři…