Když chlapi pláčou……………
Je začátek června a my právě porážíme v posledním utkání této sezóny celek Oseka. Hřiště se plní radostí, protože hráči, trenéři i fanoušci ví, že tahle sezóna ještě nekončí a že poctivá dvouletá práce přináší ovoce a my postupujeme na mistrovství republiky. Zcela po právu budeme bojovat o republikového šampiona před domácím publikem, protože fanoušci byli po celou sezónu naším osmým hráčem na hřišti a to, čeho jsme dosáhli je i jejich zásluha. Nervozita stoupá, mistrovství začíná. Je pátek 10. června a šest nejlepších týmů z celé České republiky pomalu nastupuje na plochu. Po krátkém uvítání předčítá Roman Šiller hráčský slib a ředitel turnaje zahajuje mistrovství republiky starších žáků.
V zahajovacím zápase a před početným publikem nastupujeme proti soupeři z Lázní Bělohrad. Není pro nás žádnou neznámou. Snad si i věříme, ale je vidět, že hráči jsou viditelně více nervózní ze zaplněných tribun, než ze soupeře. Často chybujeme, a byť jsme o krok vpředu, poločas remizujeme 7:7. Ve druhé půli se nám opět až moc často třesou kolena, zbytečně ztrácíme míče, hloupě faulujeme. Zápas končí naší smolnou porážkou o jedinou branku 12:11. V šatně je ticho jako v hrobě. Hráči ví, že udělali chyby, trenéři ví, že hráče na tlak publika nepřipravili. Dáváme si sprchu, výborný oběd ve školní jídelně a povinný klid na lůžku. Ještě mnohé se může změnit, turnaj přece teprve začíná.
Odpočinek přišel vhod a do odpoledního zápasu proti Žatci nastupuje už docela jiný tým. Klidný a odhodlaný získat tolik potřebné body. Soupeře známe velice dobře a od začátku jasně plníme úlohu favorita. Získáváme potřebné vedení, baví se i fanoušci. Škoda, že závěr dohráváme až moc profesorsky a necháváme hráče Žatce snížit na pro ně přijatelných 18:16. Obrovská úleva se ziskem důležitých bodů je zasloužená. Celý areál rázem ožívá, dobrá nálada je cítit na každém kroku. Naši „chlapi“ jsou ale unavení a na nějaké velké oslavy s fanoušky nemají ani pomyšlení. Všichni dobře ví co je čeká zítra. Zkouška z nejtěžších, zápas s týmem, kterému máme opravdu co oplácet.
Sobotní ráno, je znovu nádherné. Vyrážíme na společnou snídani. To, že kluci vyměnili koblížky za debaty o herní taktice naznačuje, že nadcházející zápas je pro všechny možná nejdůležitější v této sezóně. Vedle hladu po vítězství je tu i lidská stránka a pořád ještě velký pocit křivdy. Jizva, která stále bolí a kterou si kluci přivezli z poslední velké akce, halového mistrovství ČR, kde skončili třetí. Tím týmem je NH Řevnice a možnost pomstít se je právě tu. Diváci jsou znovu znamenití a my cítíme, že nemůžeme prohrát. Vtipně kombinujeme, jsme zdrženliví v soubojích, přesní v přihrávce. To vše stačí, aby se hra soupeře začala hroutit. Je na kolenou, máme je. Naše další snažení zastavuje poločas. Daří se nám opravdu všechno, ale ve vzduchu je už cítit nějaké to….ale. Ještě na začátku druhé půle navyšujeme náš náskok, pak se najednou vše rychle mění. Soupeř stejně jako před čtvrt rokem přichází s tvrdou a místy až zákeřnou hrou. Nepřesní rozhodčí toto jakoby nevidí a my se s tím neumíme vyrovnat. Máme první zraněné, náskok se tenčí a nakonec emoce pohltí hru docela. V neskutečném závěru prohráváme znovu o jedinou branku 22:21, přes to nás hlediště vyprovází, jako vítěze. Tento okamžik se jenom stěží popisuje. Nikdo nemá chuť řečnit, nevychutnáme si ani znovu znamenitý oběd. Náladu nesrovná ani týmový psycholog, ani šéf fanklubu. Každý má v hlavě jenom to jediné. Propadli jsme před svými diváky, propadli jsme před sebou. V odpoledním zápase zvítězíme!!
V zápase, ve kterém hrajeme se suverénním a téměř už jistým vítězem, týmem z Příchovic. Nemožné!! Slyšíme na každém kroku. My ale víme své. Zápas začíná. Vpřed nás žene opět plný dům a hleďme, soupeř není tak suveréní. Naši jsou malí, ale šikovní. Daří se jim narušit téměř vše, co Příchovičtí chasníci vymyslí!! Bijeme se o každý kousek hřiště, k fandící lavičce se přidává početné hlediště. Zdá se, že soupeř bude přece jen šťastnější a poločas vyhraje, ale my pár sekund před koncem srovnáváme a za stavu 11:11 se jde do šaten. Posměšky jsou pryč, soupeř se na nás začíná dívat s obavou! Musí něco udělat. Začala druhá půle a Příchovice jako by nám chtěly předvést peklo na zemi. Běhají jako o život, u míče jsou vždy o krůček dříve, dávají branky. Skóre nebezpečně narůstá, ztrácíme už tři góly. Teď jsme na ručník, říkám tiše svému parťákovi ve žlutém tričku! Ovšem míč je kulatý. Soupeř neproměňuje vyloženou šanci, my ano. Další a další ne a my znovu ano. Diváci jsou ve varu. Zapomínají fotit, pít pivo. Atmosféra je neskutečná. Opravdu mrazivá. A Příchovice v ní v závěru propadnou úplně. Vítězíme 17:15! Děkovačka nebere konce. Dnes vyhrál tým, který dle mínění všech hraje nejhezčí házenou na mistrovství!
Také neděle se probudila do krásného dne. My s dobrou náladou vyhlížíme posledního soupeře. Je jím Veselí. Tým, který ztratil veškeré naděje na dobré umístění. O to víc bude nebezpečný! Z naší strany je vše jasné. Už předem jsme se dohodli, že tento zápas bude jakýmsi poděkováním fanouškům za jejich přízeň. Taková exhibice, příležitost pro hráče z lavičky. Od počátku je ale jasné, že do volné zábavy má hra hodně daleko. Veselí se zjevně nechce loučit s turnajem bez bodu a našim klukům dochází, že ani výhra nic neřeší na tom, že oslavy budou bez nás! Nervozita všechny svazuje, soupeř trestá každou chybičku a my jen s vypětím sil dotahujeme. Nakonec jsme rádi za poločasových 9:9. Nemá cenu hrozit ani radit. V této chvíli už bojuje každý především sám se sebou. Také druhá půle je především tahanice o výsledek, ale bez záludností a nečisté hry. My jsme v závěru přece jen šťastnější a vítězíme 17:15. Hráči se odchází pokorně omluvit fanouškům za předvedený výkon. Místo radosti z vítězství jsme na kolenou. Je dobojováno, jsme bez medaile!
Hráči klesli přímo ve středu hrací plochy. Přichází trenéři. Všichni společně krotí první slzy. Není kam se schovat. Byli jsme tak blízko. Pouhý gól od medaile a dva snad od titulu.
Postup na mistrovství republiky byl pro naše hráče obrovským úspěchem a čtvrté místo, na které dosáhli, bychom na začátku brali všemi deseti. Tak proč na konci tolik slz v očích hráčů, trenérů i mnohých fanoušků?? Přesvědčili jsme se, jak dokáže být sport krutý, když nám medaile doslova utekly mezi prsty. I přesto přátelé......... jsme čtvrtí v republice a za to patří velký dík všem hráčům, trenérům, realizačnímu týmu a také naprosto fantastickému publiku!!
Mýtus o tom, že chlapi nepláčou toho nedělního dne z určitostí padl, ale dnes stojí na hřišti znovu. Odhodlaní dokázat, že jsou ještě lepší a silnější, než byli loni. Buďte u toho i Vy a podpořte je na cestě za vysněným cílem.
Děkujeme……