Vážení přátelé, dovolte, abych všem zúčastněným pro připomenutí a nezúčastněným pro představu, napsala pár řádků o naší „Cestě za prazdrojem všech piv" do Plzně. Slova můžete porovnat s obrázky na SM (pro matoucí zkratku osvětluji - samozřejmě mám na mysli fotogalerii SmugMug).
Ráno, 8. 5. 2009, se nás osm statečných sešlo na nádraží v Hradci Králové. Pravda, poslední dva docházeli na čas, jelikož se předešlého dne zdrželi rozebíráním hokejového zápasu. Cesta tam probíhala podle plánu, jen na začátku cesty Praha-Plzeň byla nastolena zásadní otázka - „Je vidět Karlštejn z vlaku?" Šáfa všechny ujistil, že ano a tak cestu z Prahy do Plzně strávila většina zúčastněných nalepena na skle s úmyslem zahlédnout Karlštejn. Marně.
V Plzni na nádraží jsme chvíli přemýšleli, zda najdeme spřátelený oddíl. Zbytečně. Rozvinutý transparent „Plzeň vítá delegaci z Hradce Králové" nás ujistil, že jsme tu správně. Byl pro nás připraven program na celý den, který byl, až na diskotéku ve Stodole, splněn beze zbytku.
Prohlídka pivovaru byla opravdu zajímavá. Bylo vidět, že jihoafričtí majitelé českého národního dědictví vědí, co turista žádá. Nemohly mi uniknout rozzářené oči Slezyho - vypadal, jako by se ocitl v nebi. Troufám si říct, že jen velká náročnost projektu mu v jeho hlavě zabránila vytvořit originální recepturu - Plotišťský Slezáček.
Restaurace Na Spilce, která je součástí pivovaru, trochu připomínala výkrmnu převážně německých turistů. Nakonec jsme se i my s Šáfou dočkali a tak s plnými žaludky jsme vyrazili na pěší exkurzi. Vylezli jsme i na věž místní katedrály, která připomínala naši Bílou věž. Šáfu nejvíc zaujal místní kulturní dům ve výrazně socialistickém slohu, kde za svých mladých let údajně tvořil diskotékové kreace a rval holkám šrouby do hlavy. Jen časové zařazení mu dělalo výrazné problémy.
Zbývalo se ještě ubytovat. Tramvají jsme se dopravili do našeho modrého penziónu. Lehký podivín-hoteliér, nás i přes pár nepříjemných poznámek ubytoval. Nicméně lehce, středně těžce a těžce ojetý nábytek lecos prozrazoval o počtu hvězdiček. Neměli jsme v plánu se válet na pokoji, takže jsme situaci vyhodnotili jako dostačující a vydali se do Pilsner Pubu zpět do středu města, kde nás již očekávala část našich plzeňských přátel v očekávání pivního souboje. Bitva stůl číslo 7 versus stůl číslo 8 mohla začít. Trenérem byl určen Aleš, který pak celý večer zůstal věrný své funkci. Jako smrtící se ukázala pípa na každém ze stolů. Načítání počtu upitých litrů bylo výzvou pro každého účastníka. Nakonec se oba stoly spojily ve válce proti ostatním stolům a brzy se dostaly na čelo průběžné tabulky, na kterém zůstaly až do vítězného konce. Troufám si odhadnout, že počet upitých piv byl kolem 70, ale zde si správné číslo musí každý účastník dosadit sám. Šampiónkou se stala Linda, čemuž nemohl uvěřit náš pivně zkušený kamarád z Plzně a neustále ji podezíral z namontovaného odpadu pod stolem. Ostatně i Míša si vedla lépe než její pán a v pravidelných hodinových intervalech vedla slavnostní prohlášení k davu. Došlo i na hospodský zpěv, kdy jsme se snažili přezpívat (přeřvat) ostatní stoly. Když už sousední stůl, skládající se z cizinců, začal zpívat svoji národní hymnu, nasadili jsme těžký kalibr - píseň Okolo Hradce doteď nevěděla, jaký má v sobě potenciál. Nakonec jsme se nápisem „Hradec Králové končí a je nejlepší" rozloučili a s vypláchnutými ledvinami se vydali k ubikacím.
Co bylo dál znám z vyprávění. Ne snad z důvodu mezery v paměti, jen proto, že nás část šla spát a známí vytrvalci den zakončovali v sousedním pajzlu, kde si člověk nemusel zapalovat cigaretu, protože vlivem ovzduší v lokále vlastně kouřil permanentně. Že se rozhodli jít spát jsem zjistila v okamžiku, kdy nám Fába ťukal na okno a křičel na již spícího Aleše - „Trenére, má v ruce kladivo, můžu ho hodit?" a v jeho pozadí se ozvalo zákeřné „Ano, můžeš".
A najednou bylo ráno. Po zastávce na snídaničce jsme se ocitli zpátky na nádraží. ČD kupodivu pracovaly spolehlivě a na čas, takže jsme brzy seděli opět ve vlaku Plzeň-Praha. A už tu bylo zpátky téma Karlštejn. Tedy je vidět z toho vlaku nebo není! Znovu se opakovala scéna nalepených obličejů na skle. Nakonec jediný ostýchavý Šáfa měl odvahu se zeptat průvodčí. Tím jsme včas zjistili, že opět čumíme na špatnou stranu. Byl tam. Vagónem zavládla spokojenost a ta nám vydržela až do Hradce. Dva dny utekly jak voda a podařená akce skončila. Tak zase někdy.