Tak je konečně sobota 10. 10. 2009 a my se může vypravit na náš na 80tinách darovaný rozmazlovací den do Wellnes Spa Velichovky. Předcházely tomu Alešovi teoretické přípravy, kdy na internetu studoval všechny procedury a trochu se děsil thajské masáže. Strachu ho zbavovala jen představa sličné Thajky. Nechala jsem ho při té představě, ale vážně jsem začala přemýšlet o tom, proč thajskou masáž nedělají Thajci. Zřejmě to byla historicky i jinak ženská práce, ale moje představivost mi poskytla docela směšný obrázek. Ráno jsme sbalili pár švestek, co jsme si mysleli, že budeme potřebovat, abychom posléze zjistili, že nepotřebujeme nic. Jako svoje malé vítězství beru to, že jsem přesvědčila Aleše, aby křiklavě barevné tričko s obrázky nechal doma. Přeci jenom jsem měla pocit, že je potřeba zvolit něco světlého, bílého, čistého – všichni maséři také chodí v bílém, že? Tak to na moji radu odlehčil a vzal si tričko s lebkami.

První procedurou byla přísadová koupel. Nejdřív jsem nechápala, proč si Aleš bere s sebou plavky, snažila jsem se mu vysvětlit, že je nebude potřebovat, ale tvrdošíjně trval na svém.

Malinko odbočím – odjakživa nemám ráda vůni jehličí. Mám v paměti, jak mě ji babička v podobě kulaté karlovarské zelené soli dávala do vany. Možná se ještě i prodává, ale mě nějak tak vůně k srdci nepřirostla.

A tak stojíme, já v jednom boxu s velkou nerezovou vanou a Aleš ve vedlejším, odděleném plentou. Přihrne se ke mně mladý lazebník se slovy: „Odložte si a hurá do vody“. Rychle přemýšlím o těch plavkách a raději se ho zeptám. Očividně ho svou otázkou pobavím a ujistí mě, že je opravdu nepotřebuji. Krátce na to vystrčí Aleš hlavu zpoza plenty a už už chce vyslovit dotaz, ale to už mě vidí zalézat nahatou do vany. Chvíli mě mladý lazebník upravuje polštářek pod hlavou, mám trochu divné pocity, ale příjemně teplá voda mě krásně obejme a mně je to jedno. Z chvilkové euforie mě vyruší známá vůně. Ano je to zelená voda a jehličí. Babi! Vzpomínky se vracejí. Z vedlejšího boxu slyším hlas lazebnice, kde se koupe jakýsi starý pán, jak mu říká: „Pane Vojtíšek, vidíte, vy jste tak šíííkovnej, ještě nožičku a budete ve vaničce.“ V tu chvíli si přísahám, že jestli se dožiji požehnaného věku a bude na mě někdo takhle mluvit, jednu mu plácnu. Za chvíli už ležíme zabaleni v prostěradle, relaxujeme na lehátku a voníme si jehličím.

A je tu thajská masáž – pro Aleše přijde blonďatá Thajka a Aleš zaleze do masérny s trošku vyplašeným výrazem, aby z ní vylezl s docela spokojeným výrazem. Říká, že dobrý. A to je asi tak všechno, co z něho dostanu, takže to musí stačit i vám.

Mě mezitím nacpou nohy do modrých nafukovacích nohavic, které se postupně nafukují v různých částech a opět vyfukují, takže mají za úkol tlakem vzduchu upravovat tok lymfy v dolních končetinách a tím pomáhat k odbourání celulitidy. Když se mě slečna masérka ptá, zda mám celulitidu, odvětím jí, že mám někdy pocit, že i na hlavě. S úsměvem mi odvětí, že takový skafandr tady nemají a odkráčí za dalším klientem s tím, že její kolegyně mě přijde vypnout. Její kolegyně ale na mě zapomíná a když už je dávno po skončení procedury a mně za začínají zapařovat nohy, svépomocí se osvobodím ze sevření španělských bot. Ale i tak to bylo docela příjemné.

Máme pauzu na oběd. Zajedeme do Nové Ameriky, kde si dáme vynikající oběd. Myslím, že i Zdeněk Pohlreich by byl vcelku spokojen.

Odpoledne máme na programu nejprve indickou masáž hlavy. První jde na řadu Aleš, po něm já. Vcelku příjemné vískání ve vlasech. S vlasy vzhůru nohama najdu Aleše vytuhlého na kožené sedačce na chodbě. Jsme už docela dost uklidnění a chce se nám spát. Před poslední procedurou máme hodinku, tak zajdeme do lázeňské kavárny na presíčko a zákuseček.

Poslední procedurou je duo masáž horkými kameny. Společně ulehneme do lehátek a necháme se báječně masírovat a prohřívat. Nevím proč, ale vždycky když ulehnu a zastrčím hlavu do otvoru masérského lehátka, mě zaručeně začne lechtat někde tam, kde se nemůžu podrbat. Shodneme se ale na tom, že tato poslední masáž je opravdu nejlepší. Chvílemi se přistihnu jak se tetelím blahem – je to fakt nádhera.

S příjemnými pocity a báječně zklidněni, končíme den ve Velichovkách. Je už skoro 18 hodin a začíná být tma. Určitě všem můžeme doporučit vypnout mozek a nechat se báječně hýčkat. Stojí to za to.